Přírodní zajímavosti

Svou rozlohou patří Prostřední Bečva mezi středně velké obce okresu. Hlavní část sídla leží v údolí Rožnovské Bečvy, další v bočních údolích Kněhyně a Bacov. Mimo uvedené části s více soustředěným osídlením se nachází množství rozptýlených osad a samot v horských údolích a na stráních Radhoště. Nejvyšším bodem katastru je Čertův mlýn s 1 206 metry nad mořem, který tvoří severní hranici katastru společně s Pustevnami. Jižní hranicí je úpatí solánecké Kyvňačky a hutiské Poskly. Lesy zaujímají 63,4 % plochy. Hlavním tokem protékajícím obcí v jižním okraji katastru je Rožnovská Bečva s četnými menšími přítoky. Velmi zajímavý je však potok Kněhyňka, který svým velkým spádem a značnou vodnatostí představuje ukázku typické štěrkonosné podhorské bystřiny a nemá v těchto parametrech v okrese obdoby. Další významnější tok, Bácovský potok, protéká údolím Bácov. Flóra obsahuje řadu ochranářsky hodnotných druhů, zejména mokřadních. Zvlášť hodnotné lokality se vyskytují v údolí Kněhyně a Bácov, na Ježovci nebo na Adámkách. V rámci vsetínského okresu se zde nacházejí jedny z posledních nalezišť rychle mizející masožravé rosnatky okrouhlolisté, která pro přežití potřebuje kosení nebo lépe extenzivní pastvu dobytka. Na území katastru se nachází národní přírodní rezervace Čertův mlýn-Kněhyně, která zčásti leží i na sousedním okrese Frýdek-Místek. Celý katastr obce leží v CHKO Beskydy. Ke geomorfologickým zajímavostem patří pseudokrasové jevy na Pustevnách (jeskyně Cyrilka) na Čertově mlýně. Cyrilka je nejdelší beskydskou pseudokrasovou jeskyní, její délka činí 370 metrů. K zajímavým tvarům patří ojedinělé obří hrnce na pískovcových lavicích, ležící v korytě dolního toku potoka Kněhyně. Vznikly specifickou vodní erozí – evorzí.

Slovní popis polohy obce

Obec Prostřední Bečva je vzdálená 10 km východně od Rožnova pod Radhoštěm. Leží ve východní části Radhošťské hornatiny a Vsetínských vrchů.

Stručná historie obce

Historie obce sahá až do 18. století. Název Prostřední Bečva „Mitter Betswa” se poprvé objevuje v roce 1717, obdobně v roce 1846 jako „Mittel Betschšwa”, „Prostřednj Beczwa”. Ves byla pojmenována po toku řeky Bečvy a je rozlišena pouze přívlastkem od ostatních dvou Bečev (Horní a Dolní). Názvy jednotlivých místních částí jsou většinou odvozeny od jmen dlouholetých majitelů: Adámky, Blinkovy louky, Fiuráškovice, U Fárků, Na Smočkovém. Jednotlivé pasekářské usedlosti vznikaly na území Prostřední Bečvy od 16. století. Jako samostatná obec se ale Prostřední Bečva ustavila až počátkem 18. století. V letech 1717 zde bylo napočteno 41 pasek a dvě panské salaše. V roce 1755 bylo v Prostřední Bečvě evidováno 13 sedláků, z nichž jeden měl i mlýn o jednom složení, dále byla ve vsi valcha a tři kováři. Zbylých 42 usedlíků byli chalupníci (pasekáři), kteří se živili jako nádeníci, výslovně jsou vedeni čtyři tkalci a krejčí. V roce 1775 bylo v Prostřední Bečvě fojtství, k němuž patřil moučný mlýn a mlýnek na kaši. Před rokem 1732 náleželi obyvatelé z území dnešní Prostřední Bečvy k rožnovskému kostelu. Po dostavbě kostela na Hutisku (1732) byla přifařena i Prostřední Bečva. V roce 1900 žilo v obci 1619 katolíků, šest evangelíků augšpurského a 47 helvétského vyznání a šest židů. Obec měla vždy převážně zemědělský charakter. Obyvatelé se živili pasekařením, pastvou dobytka a prací v panských lesích. Možnosti obživy se rozšířily v první polovině 18. století, kdy byla do Prostřední Bečvy přemístěna z Hutiska sklářská huť. Huť se později po vyčerpání dřeva z blízkého okolí přesunula do údolí Kněhyně, kde byla v provozu až do poloviny 19. století. Příležitost k výdělku poskytovala také práce v lesích a těžba dřeva, které se splavovalo po Bečvě. Mnozí obyvatelé odcházeli na sezónní zemědělské práce a v 2. polovině 19. století se mnoho občanů vystěhovalo do USA.

Nejvýznamnější památky

Na Pustevnách byly v roce 1899 vybudovány podle návrhu slovenského architekta Dušana Jurkoviče dvě turistické chaty – Libušín a Maměnka. Na výzdobě interiéru Libušína se podílel český malíř Mikoláš Aleš. Podle Alšových kreseb zbojníků Ondráše a Juráše, portáše Stavinohy a boha Radegasta vymaloval interiéry Libušína malíř Karel Štapfer. Koncem minulého začala jejich rekonstrukce. V roce 1999 byla znovuotevřena restaurace Libušín (k unikátům interiérů patří tři secesní lustry, příborník, skleník a hodiny) a v roce 2003 byl zpřístupněn také hotel Maměnka. Areál Pusteven byl prohlášen Národní kulturní památkou.

Kultura a tradice

Každoročně v květnovou neděli, která připadá na svátek sv. Zdislavy, se v novém kostele koná pouť. 5. července bývá pouť sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. V průběhu roku se také konají akce v areálu Pusteven: v únoru zde pořádají Brlinky - spolek pro ochranu dobré nálady, takzvané Pustevenské sněhovánky. Dále je to Sochání ze sněhu (termín bývá upřesněn) a v září Radegastův rej.

Možnosti trávení dovolené

Obec Prostřední Bečva nabízí mnoho možností pro pěší, cyklo nebo zimní turistiku. Jednou z nejnavštěvovanějších turistických tras je výstup na horu Radhošť spojený s prohlídkou významných staveb na Pustevnách a soch pohanského boha Radegasta či sv. Cyrila a Metoděje. Ve vrcholové části Radhošťské hornatiny se nachází významné turistické trasy, odkud jsou pěkné výhledy do okolní krajiny - zejména na Vsetínské vrchy a na centrální Moravskoslezské Beskydy, při optimální viditelnosti jsou výhledy i na Fatru. Turistické trasy jsou voleny tak, aby vyhovovaly každému. V zimě je na Pustevnách v provozu několik lyžařských vleků.

Místní pověsti

Hora Tanečnice Svůj název dostala podle pohanských obřadů doprovázených divokými reji tanců. Pohané sem také sváželi všechny sebevrahy a i s vozy je nechávali ležet na vrcholu, aby je rozsápala divá zvěř. Prý proto, že se jich štítili. Obdobně se sem slétaly čarodějnice a prováděly zde svoje reje při sabatech. Daleko proti proudu času, kdy na horách ještě rostly pralesy a v nich žila divoká zvěř, přišli do těchto končin první lidé. Káceli lesy, kypřili půdu a stavěli koliby. Všichni pilně pracovali, jenom Barka, nejkrásnější děvče, lenošila. Kmet rodu se starostlivě tázal, zdali není churava. Tu přikázal dvěma mužům, aby ji sledovali, Barka každou noc vyběhla do lesa a tam uprostřed věkovitých stromů tančila v měsíčním světle kolem modřínů. Tak to šlo pořád, Barka s ničím nepomohla, ovce nepodojila, jenom tančit se jí chtělo. Samotný Radegast, bůh tohoto kraje, se rozhodl, že Barku potrestá. Když zase jednou tančila, nohy se jí začaly pohybovat pomaleji a pomaleji, až ji přestaly poslouchat. S hrůzou hleděla, jak začíná vrůstat do skály, celé tělo jí zkamenělo, celá se měnila a už si ani nebyla podobná. V pastevecké osadě ráno marně sháněli Barku. Šli ji hledat na palouk, na kterém vždycky tančila. Ani ten nenašli. Přes noc na tom místě vyrostla veliká hora. Její svahy spadaly jako záhyby dívčiných sukní a celá hora měla podobu tanečnice. Lidé pochopili, že to Radegast proměnil lenošnou Barku v horu. A nazvali tu novou horu Tanečnicí.

Čertův mlýn v Radhošti V příjemném údolíčku, chráněn před nápory vichru, stával pod horou Radhoštěm věkovitý mlýn. Již dávno odešel ze mlýna poslední mlynář s celou čeládkou, nikdo nevěděl, kam šli, anebo jestli se náhodou nepropadli pod zem. Proto se mezi místními začalo mlýnu říkat nejinak než „čertův mlýn“. Každý křesťan se mlýnu raději vyhnul, aby jej náhodou čert nerozemlel na prášek nebo na otruby. Tak to šlo po mnohé věky, čert zůstával samojediným vlastníkem mlýna. Konečně za časů třicetileté války doputoval do těchto krajů vysloužilý voják, kterému v bojích proti Netulenu Gáborovi sedmihradské dělo rozstřískalo levou nohu a ranhojič mu ji odejmul až do půli stehna. Belhal se o dřevěné berli a smál se rychtáři a místním lidem, když ho varovali před „čertovým mlýnem“. Protože stejně neměl, kam by hlavu složil. Na noc se vybral do strašidelného mlýna. O půlnoci něco slabounce zaklepalo na dveře, za kterými voják nocoval. Neznámého pozval dále. Do světnice vstoupil malý, ani ne čtyři střevíce vysoký prapodivný mužíček a způsobně se uklonil. Oděn byl do španělských šatů, přes záda měl přehozen červený plášť a na kudrnaté hlavě měl široký černý klobouk. Radoval se, že po třech stech letech dostal vzácnou návštěvu. Voják se však nenechal svést na scestí čertovými sliby a ani na jeho výhružky nedbal, ze mlýna nemínil nikam odejít. Hodil po čertovi lýčený provaz a udeřil satanášem o zem. Srazil jej na zem a sedl si mu na záda. Dal čertovi na vybranou, buď mu bude do smrti zadarmo sloužit, anebo se poklidí ze mlýna. Čert se vzpouzel, a tak jej voják chytil do paží jak do kleští, stáhl mu španělské kalhotky a posadil jej zadní částí těla na prudce se otáčející mlýnský kámen. A pak už jej mlel a mlel, nedbaje na strašlivý křik a rachot. Mocnosti pekelné zostuzenému čertovi nepřišly na pomoc, a tak satanáš musel slíbit, že se na světě už nikdy neobjeví. V pekle sklidil velikou ostudu a Lucifer ho vykázal z pekla ven před bránu, kde musí pro výstrahu ostatním čertům sedět na zbytku zpola umletého pozadí. Vysloužilý voják dostal darem od vrchnosti onen „Čertův mlýn“ a žil zde ještě dlouhá léta, než odešel z tohoto světa.

Další témata (upřesněte)

Rodáci: Nejznámější rodačka je malířka Jaroslava Hýžová (21. 5. 1915). Studovala gymnázium a učitelský ústav ve Valašském Meziříčí, na přání otce působila sedm let jako učitelka na Valašsku a Hané. Malířství ji však stále přitahovalo, hodně se mu věnovala. V letech 1942-45 studovala na malířské škole spolku Mánes v Praze u profesorů Tittelbacha a Lieslera. Po pětiletém působení v Praze od roku 1950 žila a tvořila ve Valašském Meziříčí. Navazuje na poetičnost svých pražských začátků a maluje svěží zátiší, obrazy dětí, záběry z meziříčského okolí.