Na nebi se objevily mraky dýmu, rostly do výšky, až vyšlehly v krvavý oheň. “Bože, ochraňuj nás před nepřítelem," křižovali se lidé. Po poledni dorazili do vesnice uprchlíci a přinesli špatné zprávy: „Blíží se veliké vojsko, utíkáme před ním. Zachraňte se, kdo můžete." Mnozí byli otrhaní, nesli si trochu majetku v rancích, matky šly s plačícími dětmi na rukou. A hnali se dál k Hostýnu, aby v lesích našli útočiště. Ve vesnici Mrlínku nastalo zděšení, všechno se chystalo k útěku. „Ještě dobře, že máme místo, kam se můžeme schovat,“ říkali a spěchali k Bažantnici, kde byl v zemi vybudován úkryt pro celou vesnici. Sotva se schovali, přihnalo se vojsko - našlo prázdnou vesnici a usadilo se v ní.

Obyvatelé schovaní pod zemí ale poznali, že úkryt je příliš těsný pro všechny. Radili se, až rozhodli, že je třeba ho neprodleně prohloubit. Hned se pustili do práce, kopali, hlínu a kameny dopravovali ven. V podzemí, ozařovaném světlem loučí, se ozýval čilý pracovní ruch. Jedni přestali, druzí je vystřídali. Kopali již třetí den, když zaslechli šum. Přerušili práci a poslouchali. Bylo to táhlé šumění, jako když dlouze šumí lesy za podzimních větrů. „Podzemní voda,“ hádali. „Nechejme toho, vždyť nás tady zaplaví," radili rozvážní. V tom k nim zazněla píseň. Voda to nebyla. Tím usilovněji se pustili do kopání. S námahou odvalili kámen - a překvapeně zůstali stát. Před nimi se rychle otáčel sloup, který se třpytil a blyštil jako stříbro. Točil se tak rychle, že ho oči nemohly ani sledovat. Přitom se podzemní prostor naplnil jasným světlem a vznikl tak silný větrný vír, že zhasil všechny louče. “To je zemská osa!" vykřikl kdosi. „Dejte pozor, aby se nepoškodila.“ Chystali se ji opět zakrýt hlínou. „Počkejte ještě!" Zdálo se jim, že ta osa trochu skřípe. Sebrali všechno sádlo, máslo, kolomaz, osu pořádně namazali a potom rychle přihodili zemí. Protože kdyby si tehdy nedali pozor, celý svět by se mohl zamotat, snad by se točil nakřivo, a kdo ví, jestli by se dokonce nezbořil.