V roce 1644, po dlouhodobých tahanicích a nesvárech, předala budovu sboru majitelka panství Kunhuta Petřvaldská, rozená ze Zástřizl, katolické církvi. Kaple byla téhož roku vysvěcena olomouckým katolickým biskupem Karasem. Kostelní duchovní správa byla svěřena osvětimanskému faráři, který měl za své služby dostávat každoročně od každého buchlovického sedláka po jedné měřici obilí. K její barokní opravě došlo někdy mezi léty 1650-1680, jak dosvědčuje kamenný znak Hanuše Zikmunda Petřvaldského a jeho manželky Anny nad novým hlavním vchodem.

Po čase zůstávala kaple opomíjena a nevyužívána. Její zkáza se ještě více urychlila dlouholetým zatékáním děravou střechou. K odsvěcení budovy a následnému zrušení kaple došlo roku 1766. Po nutných stavebních zásazích byla zprvu využívána coby vojenské skladiště a roku 1803 prodána Kontribučenskému fondu buchlovickému ke skladování obilovin. Po ztrátě účelového významu fondu majitelé pronajímali kapli jako sýpku nájemcům panských polí, z nichž posledními byli staroměstští Mayové.

Kupní smlouvou z roku 1939 došlo k prodeji zdevastovaného objektu Kostelnímu konkurenčnímu výboru. Na opravu mimo jiné přispělo i ministerstvo veřejných prací a velehradský Katolický podpůrný spolek. Další záměry zhatily válečné události, a tak se pokračovalo za finančního přispění faráře Arnošta Hrabala až v roce 1948. Vyvrcholením byla oprava porušené koruny zdiva, vybudování střechy a měděné zvonice.

Ke konečné opravě kostela došlo až po dalších třiceti letech. Práce započaly na jaře 1977 a již v polovině následujícího roku byl rekonstruovaný kostel předán veřejnosti.