Stručná historie obce

Město Uherský Ostroh bylo před sloučením tří uherskoostrožských obcí v jeden správní celek (1948) jedno z nejmenších starobylých měst na Moravě. Vzniklo a vyvíjelo se samostatně, stejně jako obě další obce – Ostrožské Předměstí, rolnická ves založená kolem rozsáhlé návsi, a malá rolnická vesnice Kvačice. Před více jak půlstoletím skončila úloha města coby střediska a sídla soudního okresu s 35 000 obyvatel a celé řady úřadů – notářského, berního, důchodového kontrolního, katastrálního měřičského, lesního a jiných. Z listin je patrno dvojí pojmenování města, které přetrvávalo ojediněle ještě v 15. století. Název Ostroh na přelomu 18. století převládl a v polovině 19. století byl připojen přívlastek „Uherský“. Město o něj r. 1950 přišlo, ale v r. 1968 se k němu opět vrátilo.

Jednu z nejvýznamnějších rolí ve své historii sehrálo město v době husitské, kdy byl majitelem ostrožského panství Hašek z Valdštejna. Za česko uherské války, která vypukla r. 1468, se kraj stal na několik let dějištěm urputných bojů, které zasáhly i Ostroh. Byl dobyt, nakládalo se s ním jako s válečnou kořistí, po čtyři desetiletí v něm vládli ti, kteří za vše vděčili kariéře v Korvínových službách. Počátkem r. 1490 nastavil směr ostrožské historii na další století muž, mající značný vliv na tehdejší dění, důvěrný rádce a diplomat Matyáše Korvína, biskup v uherském Varadíně a správce olomouckého biskupství, Jan Filipec. Ten nezískal majetek pro sebe, ale pro svého mladého synovce Jana z Kunovic. V roce 1509 převzal zástavní práva k Ostrohu již napotřetí Jan z Kunovic, tentokrát definitivně. Listinou krále Vladislava z března 1511 přestal Ostroh náležet ke královským statkům, plná dědičná práva získal s Janem z Kunovic bohatý rod pánů z Kunovic. Ti déle než jedno století zvelebovali ostrožský zámek a rozšiřovali přilehlé panství, na něž uvedli české bratry. Když vypuklo protihabsburské povstání, evangelík Jan Bernard z Kunovic se přidal na stranu rebelů. Tím rozhodl o osudu svém a na další staletí i svého jmění, které mu bylo po bitvě na Bílé hoře císařem konfiskováno. Ostrožské panství, jedno z největších a nejvýnosnějších v zemi (ostrožský zámek s městem a předměstím, městečka Kunovice, Hluk, Nivnice a Hroznová Lhota, zámky v Kunovicích a Hluku, tvrz v Louce a 21 vesnic – celkem 27 obcí), bylo Ferdinandem II. darováno r. 1622 jednomu ze zasloužilých habsburských služebníků – knížeti Gundakerovi z Lichtenštejna. V majetku jeho rodu pak zůstalo přes tři sta let.

Útrapy obyvatelstva za třicetileté války, kdy bylo město r. 1643 zapáleno Švédy vedenými Torstensonem a lehlo popelem, násobily ve druhé polovině 17. století nájezdy Turků a Uhrů, značné škody utrpělo i při obsazení Prusy r. 1757. Tvář města poznamenaly dva velké požáry r. 1599 a 1762, stejně jako časté povodně z řeky Moravy.

Město si zachovávalo řemeslnicko-zemědělský charakter, dlouholetou tradici jako významné hospodářské odvětví mělo vinařství. Rozhodujícím zdrojem příjmů byly výroční trhy, na nichž místní řemeslníci zpeněžovali své výrobky. Také vybírání mýtného a mostného přinášelo do městské pokladny zisk potřebný k údržbě mostů a cest. Slibný hospodářský rozvoj města, zajištěný četnými výsadami udělovanými po staletí panovníky, vzal za své již v 19. století v důsledku dříve tak strategicky výhodné ostrovní polohy, která se stala nakonec překážkou dalšího rozvoje. Ani první polovina 20. století nepřinesla městu větší hospodářský rozmach. Z průmyslových podniků, zpracovávajících dřevo z místních singulárních, obecních a lichtenštejnských lesů, stojí za zmínku První moravská továrna na tužky založená r. 1894 Karlem Latzmannem, který zbudoval pilu a dílnu na výrobu tužek a psacích potřeb. Vyvážel je do celého Rakouska-Uherska, Ruska, ruského Polska a Rumunska.

Charakteristickým znakem pro město byl značný počet usedlých Židů – v roce 1843 jich zde žilo 587. Tvořili zvláštní komunitu, v letech 1849-1919 i samostatnou „politickou obec židovskou“ s vlastní volenou samosprávou.